čtvrtek 19. května 2016

Ateneo vs. Juniata

   V úterý k nám do Olomouce zavítal/přijel/přiletěl smíšený koncertní sbor univerzity Juniata, kterou najdeme v Huntingdonu ve státě Pennsylvánie (USA). V šest večer začal koncert a zahajovaly jsme my. Jelikož bylo ale málo kluků, zpívaly jenom holky. Ty dvě Dvořákovy skladby Šípek a Zelenaj se zelenaj sice byly původně napsány pro ženský sbor (party pro chlapy tam dopsal Janáček), ale my to nikdy samy nezpívaly, tak nám fakt chyběli a přišlo nám to bez nich dost vykradený.
   Po nás nastoupila Juniata a jejich mohutný zvuk (oproti nám, kterých bylo pár) nás zarazil do sedadel. Představili nám průlet od renesance přes baroko až po hudbu 20. století Charlese Ivese. Ve třetí části dokonce zazpívali dvě skladby z Dvořákova cyklu V přírodě op. 63 a to  IV. Vyběhla bříza běličká a II. Večerní les rozvázal zvonky. S češtinou a všemi jejími nástrahami i šíleným textem napsaným Vítězslavem Hálkem se vypořádali opravdu skvostně. V programu měli i texty a překlady všech písní, takže jsme mohli s nadšením sledovat, zda jim je rozumět. Za tyto dvě skladby od nás sklidili bezkonkurenčně největší aplaus.
   Po koncertě jsme měli v atriu nachystaný raut, a tak jsme se tam po převlečení ze sborových šatů všichni přesunuli. Měli jsme se s nimi bavit a dost lidí to taky dělalo. Já jsem taky chtěla, ale moc to neumím a tak mám takový angličtinový blok, že se bojím vůbec začít. Asi je to špatně, ale už se mně několikrát stalo, že se mně angličtina znechutila, a tak místo toho, abych jí vyšla vstříc a prala se s ní, snažím jí nějak vyhnout. Sice se mně to nedaří, ale aspoň dělám, že ji nevidím. Což mě ale v závěru mrzelo, protože bych pak poznala a bavila se s lidmi z různých koutů světa, kde jsem nikdy nebyla a asi zřejmě nikdy nebudu. Navíc ty lidi pravděpodobně už nikdy neuvidím.
   Později se ale stalo něco, co i mě sedící opodál s talířkem s buchtou v ruce a hledící na družící se hloučky, s těmito americkými přáteli neuvěřitelně sblížilo. Zaslechla jsem zpěv z našich řad. Byla to lidovka Tancuj tancuj a to mně nedalo a přiběhla jsem se přidat. Tentokrát s námi zpívalo i pár kluků, kteří si nás přišli poslechnout a pomoct s rautem. Po odzpívání se strhl americký aplaus a po něm rychlá porada, čím nám to oplatí a spustili. Už nevím, co to bylo, důležitější je, že se strhla taková zpívací přestřelka. Každý sbor na jedné straně atria (které má navíc krásnou akustiku, která je snad i vidět) stojící proti sobě a předvádějící svoji sílu svým zpěvem. Připomnělo mně to maorský válečný tanec Hakka, který vždycky předvádí All Blacks v rugby, jenom my místo tancování zpívali.
   Po několika písních se Američani pomalu sbalili, rozloučili a odcházeli. Nechtěli jsme je ale jenom tak nechat odejít, a tak jsem spustili naši hitovku Nearer My Got To Thee perfektně hodící se do prostory atria. Sice jsme se bez docentova dirigování v úžasném 7/8 rytmu několikrát rozešli, ale zato jsme měli Kuby, který si nadšeně hodil sólo. Úspěch byl zaručen! Pomalu se s překvapivými výrazy vraceli zpátky, zase si nastoupili před nás a poslouchali. Oplatili nám to nějakou známou americkou populární písničkou, která nevím, jak se jmenuje a pak se objevili naši dirigenti. Překecali jsme docenta, že dáme Gula gula, protože chtěl svůj oblíbeneý An Irish Blessing a to už je tak ohraná písnička, že už ji nikdo nemá rád (jenom docent). Souhlasil a my je odzbrojili norským jojkem.
   Nakonec si ale přece prosadil svůj An Irish, protože řekl, že ho zazpíváme napřed my, a pak oni po jejich. Stoupli jsme si do kruhu kolem celého atria, chytli za ruce a zpívali. Naše verze je oproti té jejich víc veselá, ta jejich zněla díky zhuštěným akordům víc temně, ale byla mnohem zvláštnější. Sice tu písničku nemusím, ale v tomto případě musím přiznat, že na se zakončení hodila. Všichni jsme si pak spolu podali ruce a s některými se i objali.
   Je zvláštní, jaká síla se skrývá v hudbě. Nejen, že spojuje nás ve sboru, pocházející z různých oborů na univerzitě a z různých koutů Česka a Slovenska. Spojuje i lidi z různých koutů světa, o čemž jsem se znovu přesvědčila. Nemusíme si rozumět, abychom spolu mohli sdílet hudbu a zpěv a radost, kterou nám dělá.

Huntingdon











Foto: Víťa Kružík