úterý 16. února 2016

Poslední týden zkouškového

   A je to tady. Začal nový semestr, a tak bych sem už konečně mohla zase něco napsat. Prý je pro mě na bakaláři poslední. Ale to bych nebyla já, abych si to nezkomplikovala, takže poslední nebude.
   Toto zkouškové bylo snad moje nejúspěšnější ze všech. Hned prvních pět zkoušek jsem dala napoprvé. Až pak se to začalo kazit těžšími zkouškami. Ale na to, že jsem toho měla zapsáno fakt hodně, bylo to zkouškové dost v pohodě. Jenom se táhlo kvůli rozházeným termínům až úplně do konce. Poslední zkoušku jsem měla v pátek.
   Poslední týden zkouškového byl dost nabitý. Sice jsem měla zkoušku až v pátek, ale přijela jsem už v pondělí, abych konečně vyřešila problémy s kredity a s prodlužováním. Když jsem šla na studijní přemýšlela jsem, že tam naběhnu se zápisovými listy, omlátím jim je o hlavu a pak udělám takové to gesto ze Star Wars a řeknu: "Kredity budou stačit". Nic z toho se ale nestalo. Domluva proběhla hladce a bez násilí. Paní mně uznala angličtinu, na kterou jsem dva roky chodila a pak jsem zjistila, že to nějak není ani jedna z těch nabízených angličtin, na které jsem měla chodit, a taky poradila, co dělat a co nedělat, když chcu prodlužovat.
   Taky jsem musela opravit seminárku do barokní opery, kterou jsem dlužila už týden, což se mně v úterý konečně povedlo. I přes pár výhrad mně vyučující dala za prý výborné shrnutí děje libreta a charakteristiku postav za B, což jsem opravdu nečekala a což je moje nejhezčí známka tohoto zkouškového. Mezi těmi dvojími hráběmi se vyjímá jak růže v trní. Večer za mnou přišel pan domácí, že přijde nová zájemkyně o byt, tak jestli mám uklizeno. "Takových už tady bylo. Jenom, aby to zas nebylo jenom na oko," řekla jsem si, ale pro jistotu vymetla kočky zpod postele a zpoza mlynářských schodků do mého kutlochu. Přišla jsem hladová, což se pak ve finále ukázalo jako výhoda, protože jsem mohla provonět byt něčím provokativně voňavým. Dovezla jsem si brambory, takže usmažit si americké brambory bylo nejrychlejší a nikdo mě při tom nestihl načapat. Kolem sedmé hodiny už na mě ťukali, jestli můžou dál. Holka vypadá v pohodě. Je pracující, což jsem už po dřívějších zkušenostech posoudila jako výhodu z důvodu pravidelného příchodu domů. Nevýhoda pro mě je, že chce ten velký pokoj. A i přes to, že já jsem v tom velkým používala jenom skříň a občas stůl, jsem se měla z mého malého zabydleného a zamilovaného kutlochu, kde jsem strávila posledního 2 a půl roku, přestěhovat do malého pokoje po mé ještě před 14 dny spolubydlící. Další důvod je kvůli vytápění a taky kvůli tomu, že se nová spolubydla bude stěhovat až v květnu. Což znamená, že teď budu 3 měsíce na bytě sama. Vidím to tak, že se z toho po měsíci zcvoknu.
   Mou největší středeční kuriozitou byla cesta na večerní mši. Byla totiž popeleční středa a ve Sněžence se konala každoroční studentská mše. Byla jsem už zdechlá chodit, tak jsem si perfektně naplánovala, jak půjdu na šalinu (totiž tramvaj) a dojedu tam excelentně s pětiminutovou rezervou. Ovšem můj perfektní plán začal krachovat už ve chvíli odchodu na zastávku. Vyšla jsem pozdě, ale mám to 5 minut, tak jsem si řekla, že to doběhnu. Po cestě jsem si ještě esemeskou stihla koupit jízdenku. Zasekla jsem se ale na křižovatce, kde aspoň minutu svítila červená. Přeběhla jsem křižovatku a ke stojící šalině s tím, že mě řidič přece vidí, jsem k ní došla. Zmáčkla jsem čudlík, ale dveře se neotevřely a šalina se rozjela. Nevěřila jsem svým očím. Konsternována jsem stála a zírala s hubou otevřenou. Pak se ale zastavila na křižovatce, tak jsem to zkusila ještě jednou. Došla jsem k ní, zamávala na řidiče a poprosila a ať otevře. Ten ale udělal kyselej xicht, zaťukal si jako na hodinky a odjel znova. Co mně pomohlo nadávat mu do idiotů a volů, když jsem měla necelé čtvrt hodiny a byla na druhé straně centra. Nakonec jsem za střídavého běhu a sípavé chůze dorazila včas. Třešničkou na dortu bylo přivítání slovy: "No kde se flákáš?" Na to v tu chvíli opravdu nešlo nic říct.
   Čtvrtek jsem si původně rezervovala na učení se na páteční zkoušku. Samozřejmě, už je taky na čase, když je to třetí pokus. Byla to bláhová představa, protože jsem se nakonec stejně učila asi 2 hodiny před tím, než jsem šla spát.
   V pátek jsem proto vstávala v 7, abych se do tří aspoň něco stihla naučit. Před odchodem jsem si ještě uvařila polívku, ale to bych nebyla já, aby se něco nestalo. Při rychlém hltání se mně nalepila vařící nudlová mušlička na ret a já jsem ji nemohla sundat. Nakonec se to povedlo a já jsem rychle běžela strčit hubu pod studenou vodu. I tak se mně ale na další dva dny udělal na puse puchýř. I přes veškeré snažení zkouška nakonec nedopadla a ještě smutnější je, že ji nedal nikdo. Při té příležitosti jsem se dozvěděla, že ke státnicím z naší původní třídy, kde momentálně i s dvouoboráky nás je asi 13, jdou 3, z toho jedna ještě nezačala psát bakalářku. Zbytek prodlužuje. No to je bilance! A já se bála, že budu za dementa sama. Na jednu stranu mě to samozřejmě potěšilo, i když to nikomu nepřeju. Večer při vaření buřtguláše se kupodivu nic katastrofálního nestalo. Jenom jsem zapomněla koupit brambory, tak jsem si k němu dala chleba.
   V sobotu jsem se celý den přemlouvala, že už se musím pomalu stěhovat do druhého pokoje, ale vůbec se mi nechtělo, protože jsem si k tomu původnímu vytvořila citový vztah. Byl to můj první pokojíček mimo můj domov. Dlouho jsem se na to psychicky připravovala. Večer jsem konečně začala. První věci jsem tam nesla asi až napošesté, protože jsem pořád chodila sem a tam a nevěděla, kde začít. Stěhování začalo velmi pomalu a nenápadně, abych to co nejmíň poznala. Napřed jsem vyklízela skříňky a šuflíky a odnášela věci, co akutně nepotřebuju. Hodlala jsem tam totiž ještě poslední noc spát.
   V neděli, když už jsem se konečně vyhrabala z pelechu, jsem si udělala jídlo, pustila na plný pecky audio knížku a začala přenášet věci. Musím říct, že tolikrát jsem po mých mlynářských schůdcích za den ještě nešla. Nejvtipnější byla manipulace s matracemi, které jsem si taky chtěla přenést, protože na té měkké pérové matraci bych asi dřív umřela než se vyspala. Malé matrace snést dolů šlo dobře. Horší bylo tu jednu obří dostat po schodech nahoru. Nakonec se to povedlo, načež jsem zjistila, že se do té postele ani nevleze. Ostatně jako ta samá na posteli ve velkém pokoji. To už mně ale je jedno, beztak tam nikdo spát nebude. Čím víc mých věcí zaplňovalo můj nový pokoj, tím víc se stával mým. Zjistila jsem, že úložného prostoru je tady fakt hodně a ani ho všechen nevyužiju. Je to způsobeno obří skříní zabírající asi 1/5 místnosti. Její výhodou je, že ji můžu používat i jako nástěnku. Nevýhodou stolu je, že je děsně nestabilní a při větším drbnutí do něho, se jeho vrchní deska s rachotem zřítí i se vším, co na ní je. Už se chystám zeptat pana domácího, jestli mně nepůjčí vrtačku a šroubky. Taky jsem si do svého nového pokoje přenesla dva malé stolečky, bez kterých jsem prostě nemohla odejít.
   Večer se přišel pan domácí zeptat, jestli už su přestěhovaná a že přišli další potenciální nájemníci, ale ti, že by bydleli od září v bytě naproti. Tak si všechno prohlídli, domácí zavřel ve velkém pokoji topení a hotovo.
   Popravdě, už aby tady někdo bydlel. O víkendu jsem tady byla úplně sama, protože i domácí odjeli. Kdybych si nepouštěla filmy nebo audioknížku, nemluvila s kytkami nebo nevylezla ven, asi by mně z toho hráblo. V novém pokoji si zvyknu, už teď si zvykám, Mám tady víc teplo a světlo, stoupnu si tady aniž bych se praštila do hlavy, můžu natáhnout ruky a ještě pořád mám místo. Sice mně nebude každé ráno svítit sluníčko do okna, za to mám teď výhled na zahrádku a uvidím západy. A to se vyplatí!