30/52

Třetí desítku tohoto projektu odstartuju něčím, kde jsem dneska ještě nebyla a to i přes to, že jsem na jedné hodině ráno byla. To je prozatím všechno. Na další hodinu jsem nešla, protože jsme u nás měli o víkendu hody a už je pravidlem, že po hodech pokaždé všichni odpadnem na bolest v krku, ochraptění, kašel a rýmičku. Není to opravdu moc příjemné, když v noci nemůžete spát, protože nemůžete dýchat, je vám špatně a ještě máte vstávat na 8 na angličtinu.

Sice se mně na ni vůbec nechtělo a navíc jsem málem zaspala, ale nakonec jsem tam stejně šla, protože můžem mít jenom 2 absence a já budu mít jednu příští týden z důvodu týdenního odjezdu do zahraničí s univerzitním sborem Ateneo. To je taky důvod, proč se musím kurýrovat. V pondělí totiž jedem.
Další předmět nám odpadl z důvodu nemoci učitelky, což se mně momentálně náramě hodilo.

Ale teď bych se od smrtelných nemocí jako je kašel a rýmička ráda vrátila k původně zamýšlenému tématu, kterým je Jezuitský konvikt. Budova, kam chodím do školy. Dneska jsem tam ještě nebyla, ale chystám se tam večer na zkoušku sboru, který tam probíhají v podkrovním sborovým sále.

Budova je postavena v barokním stylu a dříve ji obývali jezuité. Je jednou z nejstarších součástí olomoucké univerzity. Kromě katedry muzikologie prostory této budovy zaplňují i katedry uměnovědy, uměnovýchovy filozofické fakulty, výtvarné výchovy pedagogické fakulty a další. 

V podkroví jsou kromě několika velikých a funkčních tkalcovských stavů často vystavována díla studentů, naopak v přízemí a v suterénu mají své působiště sochaři. Kuriozitou suterénu jsou skály, na kterých je konvikt postaven. V několika místech jsou zanechány, a tak prostupují stěnami chodeb. Můžete je obdivovat, osahat si je, položit si na ně kafe, sednout s na ně. Je to paráda.

Jedna z nejnavštěvovanějších míst na konviktu je kaple Božího Těla, ve které se často (kromě výuky) konají koncerty. I my s Ateneem jsme tam několikrát zpívali. 

Je to jedna z nejkrásnějších budov univerzity Palackého v Olomouci.

Ivuncův kuchyňský koutek 3: panzani se nelepí

Tentokrát bych ráda napsala o neúspěchu a poté úspěchu s vařením, co se mně stal poměrně nedávno. Nemyslím si, že bych to všechno dělala schválně, spíš si myslím, že mám občas trochu smůlu. No dobře asi su v kuchyni zatím takovej neohrabanec. :D

Párky, pojistky, pití a těstoviny
Jak spolu tyhle věci v kuchyni můžou souviset? Úplně jednoduše. Chtěla jsem si udělat na snídani párky. Tak jsem je strčila do mikrovlnky. Pak jsem si to neuvědomila a zapla jsem u toho rychlovarnou konvici. Najednou zhaslo světlo nad linkou a konvice i mikrovlnka se vyply. Párkům už to asi nevadilo, protože už tak vypadaly jako po výbuchu. Tak jsem si řekla, že jsem asi vyhodila pojistky. Ale pak jsem zjistila, že ostatní světla i zásuvky fungují, takže jsem je vyhodila jenom u 2 zásuvek. Nejzákeřnější na tom bylo, že v té jedné je zapichlá lednička a já jsem spěchala na soustředění se sborem. Pojistky jsem nenašla, tak jsem doufajíce, že je mražák dostatečně zamrzlý, aby se všecko rychle nezkazilo, odešla na skoro celej den pryč. Večer jsem se vrátila a všechno fungovalo, takže na to asi někdo přišel a napravil. Nepřiznala jsem se.

Další den jsem chtěla vařit těstoviny s kečupem, ale jelikož se mně zrovna při otvírání flašky podařilo rozprsknout pití po celé zemi a po všem v okruhu jednoho metru, uznala jsem, že na vaření dneska už nemám odvahu a nechala to na další den. Opravdu jsem se do toho pak pustila a s negativní zkušeností z posledního vaření tortellin jsem se solí obcházela opravdu daleko od hrnce. Povedlo se! Přesolený to nebylo a navíc jsem si ověřila, že se panzani opravdu nelepí. :)

29/52

Na dnešek jsem měla už delší dobu připravený jedno téma, ale včera jsem ho v seznamu změnila, protože jsem si řekla, že už jsem tady o něčem podobným psala a nechcu se pořád opakovat. Po dnešním krásně stráveném večeru s kamarády jsem ho změnila znova, protože dneska to musí být jednoznačně olomoucká Dobrá čajovna.

Po skvělé zkušenosti z brněnské Dobré čajovny, jsem ji chtěla odzkoušet i tady v Olomouci a zjistit, jak to tam vypadá a jestli mají taky tak příjemnou obsluhu. V neděli jsem tam byla poprvé a musím říct, že se mně tam líbilo moc. Parádní atmosféra na odreagování, stejná nabídka čajů jako v Brně, obsluha milá a když jste tam navíc se svými kamarády, je to ještě lepší.

Nejvíc mě tam zaujal stoleček u vchodových dveří, kde mají pod sklem vyskládaný všechny možný druhy peněz. Většinou už neplatících. Desetníky, padoše, československý mince, papírovou padesátikorunu a dokonce i papírovou dvacku, kterou jsem právě tady viděla naživo poprvé v životě. Tak jsme na to tak v neděli před odchodem s kamarádkou se zájmem koukaly a byly jsme z toho úplně paf. Obsluha z nás měla asi srandu. Hlavně taky z toho, jak jsem se tam předvedla u placení. :D

Dneska jsem si jenom objednala čaj z růží, co je údajně pro zamilovaný páry. Když mně to pán říkal, tak jsem se zeptala: "A vadí to?" no a když říkal, že ne, tak jsem se ho zeptala: "A ten čaj na to nějak pomáhá?" :)

Ivuncův kuchyňský koutek 2: olomoucké perličky

Během roku, co jsem v Olomouci, se mně v kuchyni stalo docela dost věcí a musím se pochlubit, že ne všechny dopadly katastrofálně. Vlastně žádná nebyla tak hrozná, že bych třeba zapálila, vytopila nebo zničila byt. Takže jsem na tom ještě relativně dobře. Mně se většinou stávají takový komický věci, který sice v tu chvíli třeba naštvou, ale pak se jim s odstupem času dá smát.

čaj - a kakao byly zákonitě první věci, co jsem si tady vařila (když jsme potom od domácích k Vánocům dostali med, dávala jsem si ho do čaje furt a během půl roku byl v prachu)

chleba s paštikou - ten mě naštěstí vařit nenapadlo, ale jeho krájení po ránu dopadlo opravdu zajímavě

instantní polívka z pytlíku - a instantní nudle, na tom se nedá nic zkazit a je to hned

polívka z pytlíku na vaření a nudle na vaření - to bylo trochu horší, protože to trvalo moc dlouho, tak jsem od toho odešla a ty nudle se mně přilepily na dno a nešly oškrabat 

čočka z plechovky - tu jsem dala do mikrovlnky (samozřejmě po té, co jsem ji vyklopila z té plechovky do misky), no a jelikož nemáme deklík na zakrytí, začala prskat a lítat po celé mikrovlnce a za odměnu jsem si ji mohla slavnostně celou umýt

puding - k vaření pudingu jsem se odhodlávala delší dobu a to i přes to, že ho doma normálně dělám a umím. Je totiž z mlíka a mlíko dělá divy. Další důvod byl ten, že doma máme plynový sporák a v Olomouci dvouplotýnkový elektrický vařič, co nedělá žádnej zvuk a není na něm vidět jak moc topí. Po prvním pokusu, kdy se mně puding připálil a pak smrděl, jsem si dovezla vlastní neoprýskaný půllitrový hrnec, ve kterém to jde mnohem líp. Dokonce jsem si k tomu koupila i malou vařečku.

improvizovaná odměrka - jedna z věcí, co se mně v kuchyni opravdu povedla je s pudingem spojená. Nemáme totiž odměrku, a tak jsem místo ní začala používat hrnek. Je libo hrnkovej puding? 

tortellini ala totální hnus - naopak jsem ale dokázala absolutně zničit tortellini, když jsem je nechtěně "kapku" přesolila. Nedalo se to jíst a musela jsem je vyhodit. :D

párátka - ty jsem teda nevařila, ale ty, co máme doma jsou pěkně zákeřný. Stačilo otevřít skříňku a ony na mě samy vyskočily. Velkou nevýhodou je, že pod tou skříňkou máme odkapávač na nádobí, takže po té, co se rozletěly do všech světových stran, jsem proto, abych je mohla posbírat, musela utřít všechno nádobí.

párky v mikrovlnce - na to jsem přišla, že si můžu ohřát párky v mikrovlnce, celkem nedávno. Jenom to vždycky nějak neuhlídám, a když je vytahuju, vypadají jako by v nich vybuchl granát. :D


Moje rada: když nechcete pro začátek nic zkazit, dejte si raději ovocnou bombu. U toho si můžete maximálně tak uříznout kousek prstu.

Ivuncův kuchyňský koutek 1: úvod

Každý se to jednou musí aspoň trochu naučit. Někoho to baví, a tak to dělá z
vlastního zájmu, ale někdo k tomu v mládí nepřijde tolik, kolik by bylo třeba ve chvíli, kdy se má náhle osamostatnit a je do toho vhožen po hlavě. A teď se snaž! Vař! Ukaž, co umíš, abys dokázal přežít!

Je pravda, že ve vysokoškolském životě existují menzy a restaurace s denními menu, ale je to i výzva. Proč si něco nezkusit sama? Umím vůbec uvařit něco kromě chleba s máslem, polívky z pytlíku a pudingu s piškoty? Navíc v Olomouci jsem na to sama, je to nové prostředí, mám omezenější prostředky a hlavně si suroviny na vaření musím kupovat sama. O to je to horší, když nevím, co do čeho patří, kolik a ještě do toho neumím nakupovat.

Vím, že časem se to naučím, o tom ani moc nepochybuju, ale začít se nějak musí. A tyto začátky bývají často komické a proto se o ně chci podělit, abych se nad vzpomínkami na ně nemusela po čase smát jenom sama.

A jaké jsou vaše začátky s vařením? Sledujte perličky z Ivuncovy kuchyně.

28/52

Mám opravdu ráda přírodu, protože jsem v ní vyrostla. Proto mě taky přitahují parky, protože nejen že jsou to krásné historické památky, ale je to i kousek přírody ve městě.
O parku pod hradbama jsem se tady už několikrát zmiňovala, protože mě fascinuje. Je v něm hromada různých stromů a keřů a některý druhy ani neznám. O to víc mě láká si je prohlížet, osahávat, utrhnout si jejich květ nebo aspoň list.
Na jaře jsem si takhle minimálně 2x za týden nosila domů okvětované větvičky sakur, lip, bezu, dalších keřů, jejichž názvy neznám a dokonce obrovské a úžasně voňavé květy kaštanů i s listy. Samozřejmě jsem domů nosila i kvítí, co jsem po cestě natrhala. Růžičky, zvonečky, pomněnky a další fotogenickej plevel.
Když jsem byla v parku naposledy při noční procházce, zaujaly mě podivný zvuky, co ze v jinak úplně tichým parku ozývaly. Při bližším pátrání jsem zjistila, že to padají kaštany. No a než jsem obešla 2 stromy, měla jsem jich nasbíraných asi půl kila v kapse. :D Doma jsem z nich pak v noci spolubydlícím vyrobila žirafu a panáčka, co si ji osedlal. Ano, některý děti nikdy nevyrostou...

27/52

Když jsem se v Olomouci učila orientovat, a musím říct, že s mým orientačním nesmyslem to nebyla žádná sranda, uvědomila jsem si, že tam mají opravdu trefné a někdy až vtipně výstižné názvy některých ulic. A mám s tím hned dva zážitky.

Při prvním jsem takhle po škole chtěla dojít na Horní náměstí, jenomže jsem zabočila o ulici dřív. Když jsem jí procházela, říkala jsem si, že jsem tudy určitě ještě nešla, ale uvidím, kde vylezu a snad se neztratím. Nakonec jsem se přecejen dostala na to náměstí a při pohledu na název ulice jsem zjistila, že se jmenuje "Ztracená". Tak jsem se tomu zasmála s tím, že je aspoň na světě někdo ztracenější než já.

Další příhoda se mně stala, když jsme s kamarádkou Romčou šly ze zkoušky se sborem a nakonec jsme se na 3 a půl hodiny zakecaly a ona mě doprovodila až k našemu domu a pak jsem zase kousek doprovodila já ji. Zpátky jsme šly ale jinou mnou ještě neprozkoumanou cestou, což byla výzva. V tom jsem si v bujarém rozhovoru doprovázeném složitou gestikulací nevšimla, že skončil chodník, a tak jsem zavrávorala, gestikulaci přerušil pohyb připomínající kraul a mluvení něco jako "Uááá!". Když jsem se vzpamatovala, ze zajímavost jsem koukla na název ulice a tam bylo napsáno "V kotlině".

26/52

Je to neuvěřitelný, ale půlka projektu 52 je za mnou. Dalšího půl roku uteklo jako voda a díky projektům jako jsou 365 a 52 se můžeme vesele divit každej den/týden, jak to rychle utíká, a ne až zase koncem roku. :)

Další důvod, proč mám Olomouc ráda, jsou Slováci. Mám ráda Slováky, protože sú to naši bratia a mě mrzí, že jsem nezažila Československo. Jenom ve třídě jsme měli začátkem loňskýho zimního semestru 4 Slovenky. Teď už máme sice jenom 2 , ale i tak je to, kromě toho, že mám po dlouhé době zase ve třídě kluky, takový zpestření a je to radost. Teda aspoň pro mě.
Ve sboru máme taky pár Slovenek a s jednou se kamarádím. Romča je praštěná stejně jako já, takže kecat spolu 3 a půl hodiny v kuse pro nás není žádnej problém. :D
Zde jedno foto z hospody.

Ano, byly jsme střízlivý :)