12/52

Do Olomouce jsem si tentokrát přijela pro 2 zápočty. První jsem si dneska úspěšně vybojovala v harmonii a druhý mě čeká zíra. To už zřejmě taková sláva nebude. Mám to ráno a su úplně dutá. No co, bude noční...

Už delší dobu jsem si nebyla zahrát na klavír a docela mě to mrzí. A to je jich po Olmíku a hlavně na naší katedře docela dost. Naposledy to bylo na konci semestru, kdy jsem neodolala a musela si zahrát v průchodě. Olomouc totiž rozjela projekt s veřejnými klavíry podporovaný převážně dobrovolníky. Vím o třech klavírech. Ve flóraparku - na ten jsem si ještě nezahrála, protože tam furt někdo je a já se tam bojím, v průchodě u nám. Republiky - na ten jsem si hrála i Passagio od Ludovica Einaudi a nějakej turista se zrcadlovkou si mě u toho fotil a znervózňoval :D a pak v Šantovce - na ten si ani nezahraju, protože do ní nevlezu.
Je to fajn, protože město výrazně ožilo a často překvapí, kdo všechno umí hrát na klavír. I docela nenápadní lidi, do kterých byste to neřekli.
No a na katedře jich máme minimálně 7, o kterých vím, ale hrála jsem jenom na 3 z nich. Na to, že se na klavír teprve učím, docela úspěch. :) Jenom teď není tolik času. Ale díky kamarádovi Tondovi, kterej mě k tomu konečně nakopl, jsem začala klavír milovat. Ne jenom hru na něj, ale i vzhledově. Je to nádherný nástroj! A za to jsem mu neskutečně vděčná. :)

PS: Měla jsem těch fotek víc, ale někam jsem je zahrabala. :)

11/52

Tento týden začal zajímavě protože jsem přijela do Olomouce vlastně jenom kvůli tomu, kdyby si to náhodou učitel harmonie rozmyslel a vypsal termíny na druhej pokus už na tento týden. To se nakonec nestalo, tak jsem aspoň odevzdala věci do angličtiny, co mně chyběly, abych dostala zápočet. Dneska když jsem se konečně vyhrabala z pelechu a najedla, jsem nějak spontánně klikla na zkoušky a zjistila (bylo to asi v 10:35), že máme zapsaný termíny na zkoušku ze sluchové analýzy a první je dnes v 11:30. Hurá! Tak jsem se přihlásila a šla. Analýzu písničky jsem teda moc dobře neměla, ale když jsme pak chodili po jednom, tak jsem poznala skoro všechno, co zahrál. Nakonec řekl: "Tak dáme za B." A s tímhle se budu chlubit, protože je to moje zatím nejlepší známka za oba semestry! :)

K tomuto týdnu a vlastně i k dnešnímu dni se úplně hodí psát o hromadě nových lidí, který jsem díky studiu na VŠ poznala, a o který bych přišla, kdybych na vejšku nešla. Nemyslím teď jenom třídu ale i sbor. Prostě banda nových lidí, nových tváří, nových kamarádů. Dokonce jsem si nedávno uvědomila, že trávím víc času s kamarády ze sboru než se spolužáky. Nevím, čím to je, ale se spolužáky jsem byla v hospodě jenom jednou a se sborem...to už vlastně ani nevím kolikrát.
Včera jsem byla dokonce pozvána na dnešní piknik, kde bylo mimo jiné i pár lidí ze sboru (zbytek jsem neznala). Byli jsme tam od 4 odpoledne a zapíchli jsme to až v 10. Nevěřila bych, že to tam vydržím tak dlouho, protože pak už byla dost zima.
Prostě já ráda poznávám nový lidi a úplně nejlepší je, když mají stejný zájmy jako já. Na tom sboru je oproti třídě vidět, že to ty lidi opravdu baví, že je to naplňuje a hudba jim koluje v žilách. Já hudbou žiju a nikdy ji neopustím, protože, jak už jsme se mohli mnohokrát přesvědčit, hudba je lék.

Něco fotek z dnešního pikniku

10/52

Dneska se nic moc zajímavýho kromě toho, že jsem nedala zápočťák z harmonie (dali ho asi 3 lidi), toho, že je tohle první článek tohoto projektu s jubilejním kulatým číslem a toho, že jsme dneškem zakončili letní semestr (zítra máme rektorský volno :P), nestalo. Zato včera jsem dostala svůj první letňosemestrový zápočet a taky jsem dala na druhej pokus zápočťák z Angličtiny. Teď ještě tu škaredou harmonii. :)

Tentokrát si vezmu na mušku vykání ve škole. Na vysoké škole už je to samozřejmostí, že kantoři vykají studentům, ale na střední to pravidlem není, možná tak na gymplu, ale u nás to tak nebylo. Učitelům nedělalo problém nám tykat a nám nedělalo problém jim vykat. Bylo to osobní a byli jsme na to zvyklí. Teda pokud bych opomenula učitelku, co dojížděla z Brna a měla nás na figurálku. Ta nám od začátku vykala a očividně jí to dělalo hroznej problém, takže občas někomu tykla a pak se rychle s omluvou opravila. Nám to taky vadilo, protože jsme na to nebyli zvyklí a pořád jsme přemýšleli, na kolik z nás mluví. Asi 2x jsem jí osobně řekla, ať nám tyká, protože nejsme na vykání zvyklí a tykání je pro nás osobnější. Nenechala si to vymluvit a i přes to, že jak jí tak nám to dělalo problém a vytvářelo mezi námi neprostupnou chladnou stěnu, kterou jsem se několikrát snažila probourat ve snaze dostat se k její osobnosti blíž, tvrdila, že radši ne, že se to nehodí.
A pak jsem přišla na vysokou, kde mně automaticky začali všichni vykat. Napřed mně to přišlo hrozně divný, protože si ještě nepřipadnu tak stará, aby mně lidi vykali, spíš mně většinou hádají až o 5 let míň.
Pak jsme poprvé přišli na hodinu počítačů a přivítal nás mladej týpek s tím, že je Filip a budeme si tykat. Tím rozboural veškerý osobnostní bariéry, který by možná vznikly, kdyby tohle neřekl. Nemáme problém se spolu normálně bavit.
Když jsem minulej týden přišla v pondělí do školy na pomocný vědy historický, hned jsem poznala, že byli někteří spolužáci s učitelkou na víkendové exkurzi, a že tam bylo asi veselo, protože si s ní najednou tykali a já teď nevím, jestli mám taky nebo ne. Spíš to nechám plynout a čas ukáže. Když mně začne tykat ona, začnu taky. Je to skvělá učitelka, její hodiny jsou vtipný, ale bylo vidět jak to, že si začali všichni tykat, tu hodinu minimálně o 50% oživilo. Je to osobní a je to skvělý!
Na závěr se asi nejvíc hodí jedna otázka nebo to možná byla i úvaha, kterou takhle smutně utrousil jeden doktorant, co nás měl jednou na supl, a co na konci zimního semestru ukončil studium na muzikologii s tím, že na to, co chce v tomto oboru dělat a rozvíjet zbyl sám, a tak to tady nejde a možná to zkusí někde jinde. Docela smutnej konec, je mně ho líto, byl to očividně nadanej student. Každopádně ta věta mně utkvěla v hlavě jako hluboká myšlenka: "Proč si lidi vykají?"

9/52

Zase jsem to nestihla, protože jsem se po sboru stavila na Majálesu, kterej pořádala naše škola. A vlastně i před sborem jsme se tam byly se spolubydlící podívat a objevily jsme stánek olomoucké plackoidní laboratoře, co má profil i na twitteru a před pár dny mě začala opět sledovat. Tak jsem tam hned zabrousila, pokecala si, přiznala se, že je znám z twitteru, a že jsem v jejich soutěži nevyhrála a teď určitě zase nevyhraju, tak si jdu aspoň něco koupit. Tak jsem si koupila 3 placky s tím, že jsem jednu z nich chtěla i s logem jejich firmy, tak mně ji museli extra vytisknout, protože ji neměli. Prej by to nikdo nechtěl, ale to si nemyslím. :)
Večer po sboru jsme s kamarádkou v parku koukali na nekončící ohnivou show a pak tam přišli s kytarou, houslemi, bednou a bongem a bylo veselo.

I přes to, že je v Olomouci hromada skvělých lidí a i dneska jsem jich dost potkala a poznala, občas se najdou i lidi, co bych raději nikdy nepotkala. Narážím teď na somrující bezďáky, kterých tu bohužel není málo. Minimálně jednoho za týden potkám, co po mně somruje aspoň korunku. A u mě bohužel převažuje soucit, laskavost a důvěřivost nad absolutní ignorací těchto případů. Asi to není dobrý, protože toho může kdykoli někdo zneužít. Budu se muset naučit, že ne všem lidem ve městě můžu důvěřovat, protože někteří tihleti somráci by asi nechtěli jenom peníze.
Asi se budu muset naučit větu: "Maminka mi zakázala mluvit s cizími lidmi." :)