3/52

Teprve třetí článek a já už to takhle zanedbávám!
Ano, nesihla jsem to, ano, jsou 3 hodiy ráno a vstávám na 8 a ano, došla jsem z hospody a už zase zpívají ptáci. Měli jsme se sborem koncert, a po něm posezení se Stephenem Hatfieldem, kanadským skladatelem a autorem Missy Brevis, kterou jsme na koncertě zpívali s vokálním souborem Gentleman singers. Nejlepší byl náš dárek Hatfieldovi, co obsahoval skoro všechny typicky český výrobky a autogramiáda, kdy se nám s věnováním podepisoval do not. Takže další člověk, co ulítává na mých očích. :)

Ale zpátky k dnešnímu tématu, kterým jsou mlynářský schodky. Ty totiž u nás doma v Olomouci vedou do mé trucovny/kutlochu. Vtipný ale je, že tyto schodky nejsou jako normální schodky, ale mají ty stupátka na střídačku (viz fotka). A taky to, že jsou pro praváky, protože první schodek je pro pravou nohu, s čímž má dost problém například přítel, protože je levák. Párkrát z nich málem letěl dolů. Mně taky chvíli trvalo než jsem si na ně zvykla, ale teď už je to v pohodě. :)

2/52

Opět vás po týdnu vítám moji milí pravidelní čtenáři. I pro mě je to dost dlouhý a namáhavý proces zvykání si na nemusení každej den fotit a psát. I když svoje kouzlo to opravdu mělo (a pořád má). Avšak život je změna a jednou mou velkou životní změnou vás provází i tento projekt.

Tou změnou je především město. Je to něco, co pro mě bylo dřív spíš vzácností teď se stalo součástí mého života a hlavně mým druhým domovem.
Lidi, co bydlí celý život ve městě, si to asi ani neuvědomují, nedokážou si to představit, ale my jsme vyrostli v lese, na loukách a v terénu. Jsme rozmazlení měkkými hliněnými cestičkami, možností chodit, běhat po louce bosky a najednou se dostanu do města, kde je všude asfalt, dlažba a nejen to. Celý centrum Olomouce je totiž dlážděný kočičíma hlavama (v překladu dlažební kostky). Obdivuju ty lidi, kterým stálo za to se s tím dělat, obdivuju lidi, kteří po tom chodí celej život a tudíž už jim to ani nepřijde, ale nejvíc obdivuju ty slečny, co se po nich odváží chodit na jehlových podpatcích a to i přes to, že jsou mezi nimi 2-3centimetrový fuky, aniž by si rozbily hubu. Hlavně u naší katedry, kde jsou středový kostky probořený o 20 cm níž než ty u chodníku. Je to skoro taková překážková off road dráha. Ale co už. :)

Když jsem tady ještě nechodila do školy, jednou jsem sem přijela v botaskách a několik hodin chodila po městě. Nemohla jsem pak asi 3 dny chodit, jak mě z toho bolely nohy. Ty botasky jsou sice fakt blbý, protože mají úplně rovnou podrážku, ale bojím se, co budu dělat, až budu nucena sundat pohorky. Každopádně tyhle botasky si sem už nikdy nepřivezu. :)

1/52

Vítám vás u mého dalšího projektu. Sice jsem už před dvěma dny jeden po roce úspěšně dotáhla do konce, ale stejně je nejhorší začínat. I když jsem zase měla hrozně moc velkou představu o tom, co všechno jsem na uvítanou napíšu, samozřejmě zase nic nevím. Je to o to horší, když vím, že mě tíží čas a taky nevím, jak se tady dá falšovat, budu se muset asi někoho zeptat, třeba Jesisem? :D

Tento nový projekt, nebude 365, jako ten první, ale bude to projekt52, což znamená, že ho budu psát jednou za týden ve stejný den. Vybrala jsem si pro to úterý. Bude to tentokrát tematický projekt.
Jeho tématem bude můj přestup na vysokou školu. Budu psát o tom, jak si jako holka z dědiny zvykám žít ve městě, jak si zvykám na vysokoškolský život, na co si zvyknout nemůžu, co mně dělá problém, co mě zaujalo, zajímá a baví na nové části mého života.
Zimní semestr už mám celkem úspěšně za sebou, proto už jsem leccos pochytila, a tak mám o čem psát. Teď už zbývá jen závazek, vydržet na škole minimálně ještě rok, abych mohla projekt i dokončit. :D

Tak už se k tomu možná dostanu. Jedna z prvních věcí, na kterou jsem si musela zvyknout, jsou klíče. Normálně je totiž nepoužívám, nikdy jsem je nepotřebovala a neumím je nosit a používat a tak. Párkrát jsem bez nich dokonce přijela do Olomouce. Naštěstí mám hodný domácí. :)
Při focení, jsem si uvědomila, kdo bude tentokrát můj projektovej maskot. Tvítující růžovej tuxík, kterej mně občas připomene, že klíče mám pořád v kapse a to klidně i uprostřed hodiny. :)