43/52

Poslední desítku tohoto projektu otevřu něčím, o čem jsem tady už určitě několikrát psala, ale vlastní článek na této 52 jsem tomu ještě neudělala. Je to pro mě fascinující, inspirující a (teď použiju oblíbený slovní obrat mého spolužáka Erika) nesmírně imponující! V překladu pro mé přátele je to prostě ňuchňavý! A jsou to hradby. 

U fotek se vrátíme do jednoho zlatého listopadového dne. =)

42/52

V předvánočním příspěvku si vezmu na mušku noční Olomouc. Je nádherná, obzvlášť některá místa mě v noci velice fascinují. Hlavně všude výbojkovým světlem svítí lampy, na které už mám delší dobu úchylku a pořád je někde (kdekoli) fotím. Jenom teď před Vánoci je všude šrumec i po desáté večerní. A právě kvůli tomu, že kolem mě furt chodili nějací lidi, jsem na poslední (nedělní) noční fotoprocházce nafotila asi 4 fotky. Neměla jsem na to prostě klid a to já pak fotit nemůžu. Jedna z nich je zde.

41/52

Je to zvláštní, už jsem tu psala o tolika věcech, o řece, tramvajích, autech, vlaku, klavírech, cedulích, schodech, lampách, ulicích, dokonce i o dlažebních kostkách a kouřícím kanále, ale o tom hlavním, díky čemu tady u toho všeho můžu být, jsem si nechala až na tento předvánoční týden. Možná proto, že to k tomu tak trochu patří.
Je to můj druhý domov, který mi tu naši domácí dali. Kdybych bydlela na kolejích, tak to tak možná neberu, ale tady se opravdu cítím doma. Mám tu svůj pokojíček, svou první opravdovou postel a hlavně ho sdílím s příjemnými lidmi. A jak už jsem nedávno díky vycestování za hranice zjistila, domov nedělá místo, ale lidi, se kterým to místo sdílíme.

 Foceno teď

40/52

Čtvrtou desítku začínající v poslední předzápočtový týden tohoto semestru odstartuji psaním o něčem, co se stalo neodmyslitelnou součástí mého studia. Je to Moravská filharmonie Olomouc, na jejíž koncerty máme co by muzikologové povinnost chodit. Na druhou stranu pokud nám nevadí si 2 hodiny postát na balkóně, máme vstup zdarma.
Tento čtvrtek se za svoje 3semestrální studium na koncert MFO chystám už (teď to řeknu přesně) po patnácté.
Minulý čtvrtek jsem tam byla na Fibichovi. Hráli jeho zhudebněné části Erbenovy Kytice. Díky tomu jsem taky poprvé naživo viděla herečku Terezu Kostkovou, která recitovala Štědrý den. Vodníka recitoval herec Filip Sychra.
Tomuto druhu orchestrální hudby zkombinované s recitací se říká melodram. Doporučuju, je to zajímavý zážitek.

39/52

Vím, že to tu poslední dobou dost zanedbávám a někteří moji milí čtenáři/kamarádi mi to dávají znát, což mě zcela nepřekvapuje. Proto bych to tady ráda oživila nějakým vtipem. A jelikož já vtipy vykládat neumím, protože je vždycky nějak pokazím nebo se z nich v mém podání stanou nevtipné vtipy, jeden převezmu.
V Olomouci totiž občas mají opravdu výstižné reklamní cedule. Tato je zrovna na LED televize. Zajímalo by mě, jestli je opravdu vyrábí z LEDU stejně jako ty cedule. :)

38/52

Ve článku s magickým číslem 38 bych ráda napsala o něčem, co jsem se tady v Olomouci hlavně díky škole naučila opravdu bravůrně. Je to panikaření. A jeho doba se opět mílovými kroky blíží spolu se zkouškovým. Dřív jsem ani nevěděla, že to umím. Teď už to vím a musím říct, že to není moc dobrý...

37/52

Další zajímavá věc, na kterou není jen tak jednoduché si zvyknout, je balení se jinam než do Olomouce. Do Ol moc věcí balit nemusím, protože většinu tam doma mám, ale pak zčistajasna přijde nějaká jiná "akce", jako bylo třeba soustředění se sborem a já doma nechám ručník!!! Přiznávám, porušila jsem základní zásadu řádného stopaře!!! :D

Jedna bláznivá středa

Tento článek se snažím dopsat už skoro týden a pořád na to není čas. Tak snad už to dneska zvládnu...

Minulá středa začala skvěle. Budík až na osm, na snídani v posteli poslední jídlo, co jsem doma našla (jogurt) a hurá na dvoje dějiny.

Celé poslední dva dny (úterý a středa) byly také spjaty s udílením čestného doktorátu prof. Michaelu Beckermanovi, velkému muzikologovi působícímu na univerzitě v USA zabývajícímu se převážně českými skladateli, jako je Dvořák, Janáček a Smetana, na jehož třech přednáškách jsme loni, co by muzikologičtí zelenáči byli. Popravdě, moc si z nich nepamatuju kromě té první, kde nám pouštěl videa, kde lítaly akrobatický letadýlka na ovládačku na nějakou Dvořákovu symfonii.

Každopádně letos jsme na té vší slávě měli zpívat s Ateneem, což by bylo fajn, kdybych v těch jedenáct neměla právě ty dějiny. Tak jsem se na koncert nahlásila s tím, že mám školu, ale že su muzikolog, tak tam možná budem. Tajně jsem ale doufala, že ne, protože neumím nazpaměť americkou hymnu, kterou jsme tam kromě české a akademické hymny a písničku Hejsa, heja měli zpívat.

Opak se stal pravdou a já se po příchodu na dějiny dozvěděla, že se budem učit jenom půl hodiny a pak se jdeme podívat do arcibiskupského paláce na Beckermana. No bezva, teď mě tam uvidí všichni ze sboru a budou se ptát, co tam dělám a jaktože nezpívám, pomyslela jsem si a samozřejmě to tak bylo. Všichni na mě házeli udivený pohledy a ptali se, kde mám jako halenku a černý společenský kalhoty. A já tam ve světlých riflích a oranžovým tričku nevěděla, jestli si mám teda sednout za spolužáky nebo ne.
Pak mě uviděl docent a řekl, že si mám dát věci do šatny a když jsem mu řekla, že nezpívám, protože su tam se třídou, řekl: "Tak budete!" A bylo rozhodnuto. Honza mně půjčil aspoň černej svetr, abych nebyla tak nápadná, schovala jsem se mezi ostatní, takže nebyly ani vidět rifle a bylo to v cajku. Jedinej háček byla už "jenom" americká hymna a to, že jsem nebyla na generálce s trubkama, takže jsem vůbec nevěděla, jak to všechno bude vypadat. Byla jsem do toho prostě vhozena s tím "a teď se snaž!" Byla to výzva, protože jsem konečně mohla spolužákům ukázat "svůj" sbor a že opravdu umím zpívat.

Trubky začaly hrát fanfáry, všichni si stoupli a uličkou začali procházet všichni ti vymódění honorabiles a mezi nimi i spectabilis a prof. Beckerman. Když se konečně usadili, začali jsme zpívat českou hymnu a v zápětí americkou. Začátek americké byl v pohodě, ale pak mně nějak došly slova, já jsem dělala, že něco zpívám a vypadala jsem u toho trochu jako kapr na suchu lapající po dechu a v tom na mě kameraman otočil kameru. Po té, co mě minul, jsem si vzpomněla na další slova. Doufám, že si toho nikdo nevšiml.

Při zpívání jsem poznala, že je jeden z trumpeťáků z filharmonie, protože jsem 14 dní zpět na koncertě stála na balkóně přímo nad ním a koukala, jak se celej koncert něčemu hrozně řehtal (asi tomu tancujícímu dirigentovi, ten byl fakt drsnej) a pokaždé, když si všiml, že se na něho dívám a přemýšlím, čemu se směje, jsem dělala jakože se na něho vůbec nedívám. Doufám, že mě tam nepoznal.

Celý dlouhý obřad probíhal v latině, takže jsme z něho hodně měli a po něm jsme si zase stoupli a během něčeho, co tam vepředu dělali (neviděla jsem tam), jsme začali zpívat Hejsa, hejsa, což je písnička veselá skoro lidová a určitě nejsem jediná, kdo si myslí, že se tam mezi ty hymny děsně nehodila. A nejen my, ale i mí spolužáci, se během písničky nevydrželi nesmát. Bylo to tak hrozný, až to bylo strašně vtipný. Ale jinak se nám písnička povedla na výbornou i přes kupu nováčků.

Na závěr měl Beckerman dlouhý vtipný proslov, po něm jsme zazpívali akademickou hymnu Gaudeamus Igitur. Za doprovodu fanfár všecka ta honóra zase odešla.

My pak už školu neměli, tak jsem se konečně mohla jít najíst. Po obědě mě Jožka přemluvil, ať se jdu k nim na žurnalistiku podívat na nejhorší předmět s názvem "společenskovědní paradigmata", co mají. Tvrdil, že tam vydržím tak maximálně 10 minut, což byla výzva. Učí to týpek, co je homosexuál a hrozně to propaguje. Za to jeho výklad je opravdu zážitek. I přes to, že je čech, nikdo mu při přednáškách nerozumí, protože jeho přednáškový slovník snad český slova neobsahuje. To, že bych po 10 minutách se znechucením odešla se nestalo, naopak jsem si vytáhla sešit a začala si psat ty nejšílenější slova a věty, co jsem kdy slyšela. Jenom já jsem za tu hodinu a půl popsala 3 stránky v A4 sešitě a to jsem ještě nestíhala, protože jsme si mezi tím stihli ještě s Jožkovou spolužačkou navzájem do sešitů kreslit karikatury, supy a poníky a náramě jsme se u toho všichni tři bavili. Opravdu nechápu, co si zapisovali ti, co si z té hodiny něco měli odnést.

Něco málo z mých poznámek:
- strukturně funkcionalistické paradigma
- reflektují jednoznačnost
- kauzálně vysvětlují jevy
- funkcionální nezbytnost celku
- pozitivita je EXPLICITNĚ zmíněna
- pokračování kontinuity celistvosti
- funkcionalistické pojetí se zabývá seberegulujícím se mechanismem
- systém je stratifikovaný
- institucionalizované role a hodnoty
- persvazivní hodnotový koncenzus
- vnitřní diversifikace
- kognitivní moment
- behaviorální organismus
- biologické determinanty
- náboženství funguje jako kohezivní

Je jich mnohem víc, ale tyhle jsou nejlepší. Popravdě nechápu, že na něho chodí tolik lidí a ještě tam vydrží tak dlouho. I když oni chudáci musí, protože to mají jako Áčko a mají jenom 2 absence. Osobně si myslím, že je to spíš nějaký druh mučení než předmět. A díky této zkušenosti můžu opět s oddychem říct, že mně vůbec nevadí, že jsem se tam na tu žurnalistiku nedostala.

Po velmi užitečné přednášce o strukturně funkcionalistických paradigmatech jsem šla konečně na chvilku dom, kde jsem vlastně nic nestihla a šla zase do školy na harmonii. Načež jsem se při dobývání do zamčené posluchárny od jedné kolegině, co tam přišla chvilku přede mnou dozvěděla, že jsou všichhni dole v kapli na Beckermanovi. Tak jsme šly taky.

Beckerman hraje se svými dvěma kamarády, které před 25 lety potkal na Karlově mostě, když tam jednou v životě hráli a pak se díky němu dostali do USA

Po přednášce jsme měli pokračovat v harmonii, ale jelikož skončila asi za 10 minut 6, rozhodla jsem se jít radši na sbor, protože ten máme od šesti. Jenže tam jsme měli s Romčou, Jožkem a Kristy další ďábelský plán. Utéct z dělenky do Jazz Tibet klubu na koncerty 2 kapel, z toho kapela jménem Bujabéza jsou Jožkovi kamarádi. Před nenápadným úprkem jsme se od docenta dozvěděli, že Beckerman prohlásil, že takhle hezky zazpívanou americkou hymnu neslyšel snad 20 let. Uf, nepoznal, že jsem to kazila! :D

Sraz jsme si dali v 18:45 a šli hledat ten klub. Hurá, našli jsme ho! První hrála Bujabéza. Jejich vlastní písničky, jsou spíš folklorní a dost mi připomínají Čechomor. Ale nejsou tak drastický. Hráli skvěle, ty rychlejší písničky některým z nás rozproudily krev natolik, že nám bylo líto, že není pod pódiem místo na tancování.
Jako druhá hrála kapela The Kouband. Jestli mají vlastní písničky nevím, ale většina těch, co hráli byla převzatá. Jejich styl je ale víc do jazzu. Jejich zpěvačka z jazzovým hlasem si pořádně zazpívala až na konci v posledních několika skladbách, což byla škoda, protože si myslím, že se mohla ukázat víc. Ke konci byli fakt skvělí a ještě přidávali. Nejvtipnější na tom bylo, že v obou těch kapelách hrál můj spolužák z loňskýho zimáku, co se mnou chodil na intonaci a pak jsem ho několikrát viděla hrát na jamu v Zóně. V Bujabéze hrál na pozoun a v The Kouband na basu. Pak jsme se dozvěděli, že v ani jedné z těch kapel už nehraje, ale jenom hostuje.
Večer jsme hlady švidrajíce zakončili koupením si smažených bramborových lupínků, který tam pořád někdo nosil a já na ně měla šílenou chuť. Byly parádní stejně jako celej ten den.

Bujabéza

The Kouband

36/52

Zajímavé olomoucké téma, o kterém už psal i můj kamarád Jožka do univerzitního časopisu (ani nevím, jestli je na webu ten článek dostupnej), jsou pouliční muzikanti. Dřív jsem na ně nahlížela s odstupem, protože jsem většinou viděla jenom ty otrhaný, špinavý a ne přiliž vonící "umělce" s rozladěnou kytarou a s čepicí pohozenou na zemi, do které někdo nasypal pár drobáků.

Nejen ten Jožkův článek, ale i následná vlastní zkušenost v bruselských ulicích při našem sborovém evropském tour do Holandska, Belgie a Francie, kdy jsme zpívali uprostřed ulice mezi turisty, na náměstí pod bruselskou radnicí a po všech hospodách, co jsme navštívili, mi otevřela oči. Člověk nemusí být zrovna otrhanej chudák, aby mohl zpívat, kdekoli se mu zrovna zachce a při tom si i do klobouku vydělat nějakou korunu/euro. O to víc pobaví, když se sejde celá banda lidí, co je tohle ochotná dělat.

Včera jsem po cestě ze školy potkala v průchodě z hradeb do parku týpka, co hrál na didgeridoo. Naprosto úžasně se to tam neslo a bylo to slyšet dost daleko. Hrál minimálně půl hodiny bez přestání a nahrával si to. Pak mně to znělo v hlavě celou cestu domů. Paráda!

Samozřejmě, že pořád budou ti muzikanti a zpěváci, co si pouličním hraním vydělávají na chlast, jídlo nebo na azyl, ale může to klidně být polovina našeho sboru uprostřed olomouckého náměstí s horkým punčem v jedné ruce a s notami na koledy v té druhé. Můžou to být dokonce i týpci z Moravské filharmonie. :)

35/52

Tentokrát to trochu ošidím, protože máme s domácíma slezinu a jdeme oslavovat moje včerejší narozeniny.

To, o čem chcu napsat, jsou revizoři, protože jsou v olomoucké tramvajové dopravě více než důslední a dost lidí na to ještě pořád nepřišlo. :)

34/52

Zvláštní je, že čím déle tento projekt píšu, tím víc mi připadá, jako by ty týdny ubíhaly čím dál pomaleji. Je to hlavně ve chvíli, kdy už jste za půlkou a za sebou už máte jeden projekt365 a víte, že vám zbývá ještě necelýho půl roku dělání projektu52, ale už se těšíte, až nebudete muset každej týden něco psát, protože si plánujete dát od těchto projektů minimálně na pár let pauzu.  Neříkám, že už mě to nebaví, je to zajímavá zkušenost a tím, že jsem přesedlala na 52 jsem si to dost odlehčila. Jenže to bych nebyla já, abych si to zase neztížila tématem. =) Obdivuju lidi, co jsou schopní dělat 365 třeba několik let po sobě. Někteří to vzdají po půl roce. Pro mě je to výzva, ale už je toho hodně. Dochází témata, dochází čas a je to docela vyčerpávající. Za sebe můžu říct, že se tyto projekty nedají dělat pořád. Proto obdivuju lidi, co jsou schopní psát si celej život deník. To musí bavit. =D

Dneska napíšu o něčem, co mně v Olomouci vůbec nechybí a včera jsem si náhodou vzpomněla, že jsem tady o tom ještě nepsala. Je to televize doma ji máme, ale je pravda, že ji až tak často nezapínáme. A když už je zaplá, tak se na ni většinou nedívám (pokud tam není třeba hokej). Někde ji ale mívají zaplou od rána do večera, i kdyby to měla být jenom zvuková kulisa. To už si místo toho raději pustím rádio.
V Olomouci TV nemáme, teda neměly jsme minimálně my dole, dokud se nepřistěhovala nová spolubydlící. Má ji ale naštěstí ve svým pokoji, takže si ji tam sice občas pouští, ale my to nevíme. Je to asi jediná věc v jejím pokoji, co není růžová. =)

#Holandsko_Ateneo

Pondělí 6.10.
   Tak jsem se konečně dočkala. Jedu s Ateneem do zahraničí. V neděli jsem se sbalila a v pondělí ráno odjela do Olomouce, kde jsem zase všechno vybalila, abych mohla vytahat věci, co jsem s sebou brat nechtěla. Nakonec se všechno povedlo napakovat zase zpátky do báglu i s dalším nakoupeným jídlem. V závěru byl bágl mnohem těžší, než když jsem ho dovezla. Měl asi 16 kilo + kabela přes rameno, do které jsem mimo jiné musela nacpat i 1,5litrovou flašku s pitím.
   Na autobus na náměstí Republiky jsem vyrazila o půl 2 s tím, že odjezd je ve 2, abych došla včas. Ale bágl si myslel něco jinýho. Byl těžkej fakt fest, a tak jsem si musela na chvilku i v parku sednout než se s ním vydám po schodech na hradby. K busu jsem přišla skoro ve 2. Byl tam i přítel, kterej se se mnou přišel rozloučit a dal mně na cestu 2 čokolády.
   Když jsme se rozjeli, uvědomila jsem si, že většinu důležitých věcí jako jsou řízky, deku, polštářek a štěrchátka mám v báglu dole v zavazadlovým prostoru. V busu si všichni četli Helenu (studentský časopis), hlavně Jožkův článek o pouličních muzikantech.
   Je asi 17:00 a po 3 hodinách jízdy jsme měli první zastávku na benzínce. Po ní se začalo zpívat a Dan hrál na ukulele. Pak se s ním vystřídal Jožka s kytarou. Zpívali jsme až na hranice s Německem, kde jsme zastavili na „cik pauzu“.
   Pak jsme se s Romčou a Jožkem koukali na jeden díl seriálu Panství Downton a mezi tím pustili do TV nějakou českou blbost. Nikdy jsem ten seriál před tím neviděla, tak jsem do toho futr kafrala a vyptávala se, kdo je kdo a proč. A pak jsem se zeptala: „A kdo je ta Edith?“ a Romča: „To je ta brčkavá.“ Načež jsme se dozvěděli, že to znamená kudrnatá a hned jsme to převedli na Jožky: „No jo, Jožka má taky brčkavý vlasy!“ a už se toho nezbavil. =D
   Je 21:59, jedeme po ultrarovné německé dálnici a ten blbej film ještě neskončil.
   Je 23:30 a svoje 1. kroky po Německu jsem podnikla v papučích! =)

Úterý 7.10.
   Je asi 1:00, potkali jsme na dálnici bouračku. Auto s promáčklou střechou, všude hasiči a modře blikající auta. Bylo jich tam jak much. A za tím několikakilometrová kolona náklaďáků. Naštěstí to bylo v opačným pruhu, takže nás to nezdrželo. Tolik náklaďáků jsem pohromadě nikdy neviděla. Taky jsme potkali frankfurtské letiště. Je to obrovský, šedý, prosklený a fakt škaredý.
   Je 1:49, nemůžu spát, tak koukám na světýlka.
   Je 3:22 a do Belgie jsem poprvé vykročila v botech, protože tam pršelo. Ale neměla jsem zavázaný tkaničky, jsem rebel! Taky jsem poprvé platila eurama. 50 centů za záchod.
   Je 6:44 a prší. Asi se mně podařilo na chvilku usnout, ale mám zlomený záda.
   Je asi 7:30, dojeli jsme do Middelburgu. Je to placka a pořádně tady fouká. Vylezli jsme na parkovišti u školy a sbírali po zemi mušličky.
   Je 9:04 a jedeme 4 km k hotelu, abychom se ubytovali.
   Je 9:34, krátká prohlídka Middelburgu. Z busu jsme si prohlídli nádherný cihlový baráky bez fasád, který jsou v Middelburgu hrozně malý a mají obrovský okna. Než jsme ale dojeli k hotelu, volali ze školy, kde se celý program konal, že se máme vrátit, protože se nakonec programu zúčastníme všichni. Tak jedem zase zpátky.
   Je 12:20 a my stále sedíme v nějaké posluchárně, kde se řeší něco, čemu nerozumím. Všichni po náročné cestě usínáme a nebaví nás to. Jako útěchu jsme dostali kafíčko a čaj. Sežrala jsem jim kostkovej cukr. Nejsme ubytovaní, máme na sobě skoro 24 hodin to stejný oblečení a smrdíme. Žádná sprcha. Bojím se přiblížit se k vlastním ponožkám. ALE…2x jsme si po schodech prošli 3 patra školy, hlady šilhajíce viděli, jak se vaří, taky ultra hyper super kuchyni s návodem, jak si správně umývat ruce a vybavený počítačovky. Máme se skvěle.
   Je 12:57 a sedíme u oběda. Ochutnali jsme okurkovou polívku s úhořem a dokonce i Jožka, kterej prej nejí ryby, říkal, že to nebylo špatný. A pak byly na výběr tousty s makrelou nebo krevetama. Šla jsem po krevetách. Bylo to zajímavý. V Holandsku není největším jídlem oběd, ale večeře, tudíž po něm možná někteří museli dotlačit z vlastních zásob. Vedle jídelny mají strom přání a stížností a my jsme jim tam s Jožkem a Romčou taky napsali: „Fíderý, bylo to eňo něno!“ =D
   Je asi 14:44 a zpívali jsme pro starostu Middelburgu. Nakonec jsme se konečně dočkali ubytování. Bágly jsme si musely přenést z busu, kterej byl asi půl kiláku od hotelu, takže mně málem odešly záda. S Romčou a Kristy jsme dostaly pokoj „Heeren Kamer“ – pánské apartmá. Pak jsme se byly podívat vedle k holkám do dámského apartmá, ale to bylo moc růžový. Pak se Jožka zmínil, že mají v pokoji i kuchyň, tak jsme jim to tam šly hned okupovat, protože jsme chtěly čaj. No u čaje to samozřejmě neskončilo. Hned nám byla nalita pravá valašská slivovica a kalvádos. Pak jsme se doslechli, že Kuba s Danem mají nejlepší pokoj. I s kinem. Tak jsme se tam běželi hned podívat a kino to teda bylo velký. Měli totiž prosklenej sprcháč přímo v pokoji a neměli záchod. =D

   Je 20:31 a párty na hotelu se nakonec přesunula k nám do našeho pánského apartmá. Máme tam i krb, ve kterým se nikdy nedělal oheň a koupelnu s neviditelnýma dveřma, ve které se musí spláchnout ještě před použitím záchodu. Máme totiž splachovací světlo. =D Kluci ze svýho pokoje donesli všechny židle, aby si měli kam sednout. Kolují tu nějaký flašky a jídlo.
   Je 21:11, přišli další lidi a zpíváme, ale (!!!) Jožka nechal kytaru v busu.
   Je asi 22:00 a všichni nějak rychle odešli a nechali nám tady jídlo. =) Taky jsme vyplňovali holandskej dotazník na hotel. Vůbec jsme tomu nerozuměli a psali jsme tam strašný kraviny. Škoda, že jsem to nevyfotila.
   Je 23:00 Balíme to a jdeme spát, jsme vyřízení. Dobrou.

Středa 8.10.
   Je 7:20, právě jsme se vzbudili a v 8 jdeme na snídani. Byly švédský stoly. Konečně jsme ochutnali ty skořicový bobky, u jejichž výroby jsme slintali při včerejší prohlídce kuchyně. Taky ten čerstvej pomerančovej džus byl perfektní.
   Po snídani jsme se přesunuli do školy na zkoušku, kterou jsme měli v učebně v 5. patře a mohli jsme tudíž využít jejich obří výtah pro 21 lidí, kterým jsme od té doby jezdili už furt. Byl tam i ukazatel váhy. Když se zaplnil celej človíček, bylo plno. Nikdy se nám to nepovedlo. Vždycky se nás tam nasypala kupa a klidně jsme i bránili dveřím, aby se zavřely a volali jsme na další, ať jdou taky, ať to naplníme celý. Bylo veselý, jak na nás na druhé straně koukali, kolik nás z toho výtahu ještě vyleze. 
   Po zkoušce jsme šli na taneční workshop. Jedna studentka nás učila sestavu. Tancovali jsme v jídelně, protože asi větší místnost nemají. Kuchaři se na nás dívali jako na magory, ale my jsme si to užívali. Bylo to super.
   Je 13:30 a po obědě jsme se u stolu postavili a zazpívali 2 písničky a zase si sedli. =)
   Je 15:00 a začal slow food festival. První měli ochutnávku Turci a ti nás pohostili dušeným jehněčím. Bylo to zajímavé. Další jsme byli my. Vepřo knedlo zelo se naší vařící skupince opravdu povedlo. A překvapením dne se staly perníkový srdíčka s nápisem ATENEO od Týnky. Byly naprosto perfektní! 


Norové nám připravili velkou ochutnávku. Začalo to sobím tataráčkem, následoval sob s houbovou omáčkou, tresčí jazyk i s přednáškou o tom, jak se takové tresce ufikává jazyk. "Musíte jí napíchnout do očí prsty, ona vyplázne jazyk a ten se jí pak ufikne." Na základě této přednášky o tresce jsme si s Jožkou vymysleli novej pozdrav: Napíchnete si prsty do očí a vypláznete jazyk. =D Na závěr jsme ochutnali dezert z rakytníku.  
Poláci připravili polívku ze zelí, co neobsahovala vůbec žádnou vodu a chutnala asi jako boršč. 

    Koncert jsme měli asi v 16:00. Bylo to děsivý, ale všichni nadšeně tleskali, což jenom dokazuje, že nám nerozuměli. =) Ty 2 holandský, co jsme se schválně naučili, nikdo nezná, protože jsou už dost starý. Ale líbily se. Při zpívání jsem doufala, že nedostanu kašlací záchvat, protože jsem byla nemocná a místo toho se to asi půl minuty před koncem stalo Romči. Bylo mně jí neskutečně líto, protože se to mělo stát mně. Romči z toho bylo smutno, a pak prohlásila, že vypadá hrozně. Chtěla jsem ji trochu utěšit a zároveň rozesmát, ale nic mě nenapadalo. Pak jsem se koukla na stěny, na kterých byly úplně černý lesklý kachličky, a bylo to fakt divný a vypadlo ze mě: „Neboj, ty kachličky vypadají hůř.“ Myslím, že to zabralo, začala se smát.
   Pak jsme se až do večera přežírali.
   Je 21:00, na chvilku jsme se stavili na hotelu a teď jdeme před city hall, kde má být sraz do hospody. Dlouho nikdo nešel, tak jsme začali zpívat. Pak se zjevil jeden z Norů, že nás slyšeli, ale nevěděli, kde jsme a teď nás našel a že máme jít za nimi. Přišli jsme do hospody a řekli nám, že za chvilku zavírají. Tak jsme si každej jednou objednali. My s Romčou čaj za 2,10 €, což byl ten nejdražší čaj, co jsem kdy pila. Pak jsme šli s Romčou a Jožkem zpátky do hotelu a vykecávali jsme a zpívali v našem pokoji. Nakonec jsme se přesunuli k Jožkovi, abychom si mohli udělat čaj a kecali jsme tam i s naším klavíristou Vojtem a Davidem, co mezi tím došel z hospody se 4 pivy v krvi.
   Je asi 2:30 a my jdeme konečně spát. Dobrou.

Čtvrtek 9.10.
   Je 7:20 a vstáváme na snídani. Zjišťuju, že míchaný vajíčka jsou po slovensky taky praženica, protože oni jsou ji schopni udělat  z čehokoli, a na snídani je to bezva.
   Je 9:00, musíme balit, v 10 vyrážíme k busu.
   Je 11:00 a stále stojíme s busem na místě, protože organizace decentně pokulhává. Hlavní organizátor Rik dojel pozdě.
   Je 12:09, jedeme na farmu na další slow food festival a po cestě jsme se stavili u moře. Bylo na to hrozně málo času, ale viděla jsem poprvé v životě na vlastní oči moře. Moje první reakce byla: „To je moře? Vždyť je to voda…“ a Jožka na to: „No a cos čekala, že bude v moři?“ Vlastně ani nevím, co jsem od toho čekala, ale musím říct, že z toho přístavu to pro mě nebylo moc velký překvápko. To mě čekalo o chvíli později, kdy jsme zase jeli autobusem. Z ničeho nic se vynořilo moře a pláže a my jeli nad tím mořem po mostě. Zůstala jsem zírat s otevřenou pusou. Ano, tohle jsem čekala od moře! Nestačila jsem fotit, proto mně vůbec nevadilo, že jsme se po tom mostě po chvíli zase vraceli, protože jsme pravděpodobně zase jeli špatně. Jenom škoda, že jsem si na něho nemohla šáhnout. 

   Je 13:48 a dojeli jsme na farmu. Měli jsme dýňovou polívku s naprosto úžasným chlebem a obložený talíř, kde byly 3 druhy řepy (červená, růžová, žlutá), lichořeřišnice, ředkvičková mimi verze, květ z cukety, mrkve, květák a další a k tomu ten luxusní chleba! Opravdu zážitek a pastva nejen pro oči.
   Po obědě jsme jeli zpátky do „Milbrch“ (tak říkají Holanďani Middelburgu a ještě u toho chrochtají) pro suvenýry. V obchodě jsem nechala 5,95 € za 3 pohledy a magnetku s nápisem Zeeland (tak se jmenuje ta provincie, jejímž hlavním městem je Middelburg), tuleněm a racky. Nasypala jsem mu to v drobákách, ve kterých byly jenom 2 eurovky. Pán mně teda nenadával, naopak se ptal, odkud jsme. Dokonce jsme našli hudebniny a chudák Jožka slintal u kytar, tak jsme museli radši jít.
   Je 16:10 a máme sraz u busu a jede se do Bruselu.
   Je 17:52 a pořád jedem. =)
   Je asi 20:00 a dojeli jsme. Příjezd do Bruselu byl příšernej. Zácpa jak blázen, řidič furt dupal na plyn a brzdu, takže jsme sebou mlátili dopředu a dozadu. Přivítaly nás obří prosklený mrakodrapy a obří sídlo evropského parlamentu.
   Ubytovali jsme se ve ** hotelu a ty 2 hvězdičky byly opravdu znát. Už jenom příchod na recepci doprovázel smrad záchodů (pokud tam dole vůbec nějaký byly), výtah jenom pro 3 osoby a ještě se zasekává a pokoje jsou velmi útulné. Jsme na pokoji 4 – Romča, já, Jožka a Vojta a kromě 2 manželských postelí a jednoho stolu se sem nic jinýho nevešlo. Výhled z okna máme na mrakodrap a vlakový most, co po něm vlaky jezdí každých 5 minut.
   Je 21:00, jdeme na noční procházku do města. Obrovský baráky, kvanta lidí žijící nočním životem, skoro žádný kyslík, smrad a v arabské části pisoáry na ulici. Původních obyvatel, aby pohledal, nejvíc je tu Černochů, Arabů a Číňanů. Nejvíc je slyšet francouzština, umí i anglicky a dokonce jsme našli obchod s čokoládou, kde pracuje Čech. Vykládali jsme a on nám dával ochutnat čokoládu. Byl rád, že po dlouhé době slyší češtinu (je tam ¾ roku).
   Náš docent je úžasnej blázen a to je dobře, protože kdyby nebyl, nemohli bychom zpívat na náměstí u bruselské radnice. Seběhli se hrozně rychle lidi a začali si nás fotit a natáčet. Hodně lidí. Dokonce jsme si vydělali 1,60 €! =D Pak jsme šli na jedno. A někteří na džus a víno. Byl to nejdražší džus, co jsem kdy pila, asi 3dl za 2,50 €. Dohromady jsme tam nechali něco přes 75 €, což je v přepočtu přes 2000 Kč. Za jednu rundu.
   V Bruselu mě zatím nadchla jenom jediná věc. Lampy. Jinak se tam bojím, hlavně v noci. Není tam pro mě bezpečno.
Dobrou noc.

Pátek 10.10.
   Je 7:30, vstáváme a jdeme na snídani. Kupodivu překvapila, bylo to asi tím, že jsme za ni dali 7 €.
   Je 9:30, balíme a vyrážíme z hotelu. Bágly jsme dali do busu a šli do města. Byli jsme se podívat v několika kostelech, ve kterých jsme si zazpívali. Taky jsme zase zpívali pod radnicí, tentokrát si do klobouku vydělali 4,95 €, a u čokoládovýho obchůdku, ale tam jsme teda nevydělali. Ani CD nechtěli. 

Zpívání na náměstí pod radnicí
   Potom jsme dostali rozchod pro suvenýry. Fotili jsme se s čůrajícím chlapečkem, prošli jsme si s Romčou a Jožkem pár kostelů a pak Jožka zase objevil hudebniny. Slintal u kytar a kachonů za výlohou. Naprosto ho chápu. =) Stavili jsme se taky pro pohledy, Jožka schválně mluvil na prodavače česky a vždycky řekl slušně: „Děkuju.“ Romča se tomu hrozně smála a já jsem to pak od něho chytla. Říkal, že by byl hřích nemluvit v Bruselu česky. =D 
   Náš chatrný plán se opět změnil, tudíž se Jožkovi splnil sen o spatření atomia. Jeli jsme se k němu podívat. Je to obří! Vypadá to asi jako obrovská krychle, která v rozích pospojovaná koulemi i vevnitř a stojí na jedné té kouli. Gůgl říká, že je to model základní buňky krystalové mřížky železa zvětšený 165 miliardkrát. Na výšku to má 102 metrů a v nejvyšší kouli je dokonce restaurace. My ale na návštěvu neměli čas, tak jsme to nafotili, nasedli do busu a hurá do Francie!
   Je 16:55 a stále jedeme. Do Nancy jsme dojeli za tmy a v dešti a byli jsme ubytováni v * růžovém hotelu. Na rozdíl od toho včerejšího nesmrděl. Za to pokoje byly velmi „prostorné“. Pokoj pro 3 lidi měl asi 3x4 m a to i s koupelnou, která byla i se sprcháčem akorát na rozpřažení rukou. Manželská postel a nad ní jedna patrová, na které jsem spala já.
   Večer jsme se chtěli stavit za klukama, ale nevěděli jsme, kde mají pokoj. „Tak projdi chodbu a poslouchej za dveřma, beztak jsou ty stěny z papundeklu,“ řekla Kristi, a tak jsem šla. Měla pravdu, našla jsem je podle smíchu Davida. Vzala jsem salám a šli jsme je navštívit. Když jsme zaklepali a oni otevřeli, zvolala jsem: „Kdo chce salám?“ prošlo to a pustili nás dál. Pak jsem ještě vzala lékořicový zlom. Hráli jsme karetní hru Bobří banda. David, Vojta, Jožka, Romča a já. Nakonec jsme to i pochopili a bylo to vtipný. Byla jsem první od konce. Vyhrála Romča.
   Je 2:30 a jdeme konečně spát.

Sobota 11.10.
   Je 8:00 a málem jsme zaspali na snídani. Byli jsme na snídani rozdělení na 2 skupiny – na 7:30 a na 8. My jsme šly na 8. Vzbudily jsme se s Romčou po 8. a myslely jsme, že přijdeme poslední. Jožka přišel skoro o půl 9. =)
   Po snídani jsme se sbalili, naházeli bágly do busu a šli se projít po Nancy. Dostali jsme rozchod, tak jsme si s Romčou a Jožkem prošli památky a byli jsme i v katedrále. Ve 12 byl sraz na náměstí, a když jsme tam dorazili, zjistili jsme, že se zpívá. Tak jsme si konec poslední písničky zazpívali z davu. Pak jsme se dozvěděli, že je přemluvila nějaká paní, aby zpívali.
   Pak jsme si zašli, vlastně zajeli, i když jsme si mohli klidně zajít, protože to bylo pár desítek metrů, což jsme zjistili až po té, co jsme to celý objeli, do nákupního centra, kde jsme si koupili aspoň nějaký jídlo. Byla to taková francouzská verze Šantovky (soudím podle vzhledu z venku, do Šantovky nikdy nevkročím!).
   Od rána mně bylo blbě a byla mně zima. Při procházce po Nancy jsem si musela půjčit bundu, protože jsem měla zimnici.
   Po nákupu jsme sedli do busu a jeli dál. Po chvíli jsem zavřela oči, ale nespala jsem. Když jsem oči zase otevřela, ztuhla jsem úžasem. Uviděla jsem něco, co k Francii neodmyslitelně patří a já si to přála vidět a zároveň se to absolutně vylučuje s tím, co jsem během své první návštěvy ve Francii doposud viděla v Nancy. Lesy, kam jen oko dohlédne, kopce lesů prozářené sluníčkem, mezi kterými se klikatila serpentinová silnička, po které jsme jeli. A ani jedinej barák. Okamžitě jsem se tam do toho zamilovala a chtěla se tam zastavit. Jenže to nešlo bohužel. Nebyl na to čas.
   Je asi 16:55, dojeli jsme do vesničky zvané Neuve-Église. Na faře nás pohostili buchtou a teplým čajem, což bylo super, protože mně byla hrozná zima. Pak jsme šli do kostela na zkoušku. Byla jsem celý den oslabená a nemohla jsem moc chodit, proto mně vůbec nevadilo, když jsme u zkoušky seděli. Pak ale docent chtěl, abychom si stoupli a to byl pro mě problém, protože jsem na to neměla sílu. Ke konci jsem si musela vzít židličku. Byla mně zima a měla jsem horečku. Janča Š. mně řekla, že vypadám špatně, tak jsem jí poděkovala. Pak za mnou přišla Romča a vrátila mně můj kompliment: „Ty kachličky vypadají hůř.“ =D
   Po zkoušce jsme šli zase na faru na čaj a převléknout se do zpívacího oblečení. Musela jsem se hodně nabalit. Týnka mně dala prášek proti chřipce i přes to, že mně před zkouškou dal František frťan slivovice a Míša mně řekla, že kdyby mně bylo blbě, mám si jít sednout, že se jí pravidelně dělá blbě ve velkým davu, když nemůže dýchat. Mezi tím jsem se dozvěděla, že Tonda je taky nemocnej a má to samý, co já.
   Je 20:00 a jdeme zpívat. Asi po 3. písničce si šla Míša sednout. Bylo mně jí hrozně líto i přes to, že vím, že je zvyklá, že se jí to stává. O to větší výzva pro mě byla vydržet až do konce. Během první půlky mně zmizela zimnice a začalo mně být hrozný vedro z té vnitřní horečky.
   O přestávce jsme si s Tondou okamžitě obsadili židle v sakristii. Dostala jsem vodu, ale byla studená, takže mě zase zchladila. Po 10minutové přestávce jsme se vrátili. Ze začátku dobrý, jenom mně byla zima. Pomalý písničky mě málem zabily, musela jsem hodně dýchat, abych dostala kyslík do hlavy a nesekla sebou. Nejvíc mě probudila holandská „Fíderý“, díky které jsem se mohla konečně trochu hýbat a překonat tak slabost. Ta písnička je můj zachránce. Konec byl ale strašně dlouhej, zpívali jsme pomalý písničky a pak lidi hrozně dlouho vytleskávali a chtěli přídavek. Dali jsme jim „An Irish Blessing“, což byla málem moje smrt, protože je hrozně pomalá, musí se u ní dýchat a navíc je tam brumendo. Lidi ale tleskali dál a furt neměli dost. Nakonec nás vysvobodila paní organizátorka Maruška a docent, kteří o nás začali vykládat, kdo přesně jsme a kde jsme tento týden všude byli a že jsme hrozně unavení a tak. Jestli dál chtěli přídavek, nevím. Nedostali ho. Za to my při odchodu dostali od nich standing ovation.
   V sakristii se Janča Š. rozbrečela, protože už s předsedkyňováním končí. Přišla jsem za ní, objala ji a poděkovala. Byl to pro mě neobyčejný zážitek a už jenom vydržet to až do konce, byla pro mě velká výzva. Potom venku jsem ji řekla, že vypadá fakt špatně, ale že ty kachličky vypadají hůř. Nepochopila to, ale Romča se začala smát a řekla jí, aby neplakala. Ale pak někdo řekl, že když někomu řeknete, aby neplakal, rozpláče se ještě víc. Na to jsem řekla: „Plakej!“ a ona se rozesmála.
   Na faře jsme dostali horkou polívku, což mi přišlo náramně vhod, protože už mně byla zase zima, a čaj. Tekutá strava do mě nalít šla, ale na kousání jsem neměla sílu.
   Po jídle jsme si šli do busu pro bágly a byli jsme rozdělení do rodin. Byla jsem s Romčou. Svůj bágl jsem málem neunesla. Naštěstí pán s paní, u kterých jsme měli nocovat, měli auto a byli ochotní nám se vším pomoct do kufru. Po cestě se nás ptali, jestli umíme francouzsky nebo aspoň německy. Romča umí francouzsky asi 5a půl věty a já německy 2 a napočítat do 10. Romča se zeptala: „Do you speak English?“ a pán na to: „Nein.“
Když nás vezli, byla už tma, takže ani nevíme, kam jsme jeli. Bylo to pro nás dlouhý, protože jsme byly unavený. Ve skutečnosti to ale bylo jenom o pár dědin dál do Breitenbachchu. Když jsme dojeli, ukázali nám pokoje, koupelnu a kuchyňku. Pán nás chtěl dát každou do jednoho pokoje, ale když odešel, šla jsem za Romčou, abychom se v noci samy nebály. Taky se nás ptali, jestli nemáme hlad, řekly jsme, že ne, ale že žízeň jo. Tak jsme šly pak dolů na čaj a u něho jsme měli samozřejmě buchtu. Paní koukala na nějakou hudební soutěž v TV a chtěla, abychom se koukaly taky, ale my jsme tomu nerozuměly, tak nám k tomu pustila titulky. Francouzský. =)
   Pak jsme šly spát.

Neděle 12.10.
   Je 7:15 a piští nám budíky. Musíme se sbalit a v 8 přijít dolů na snídani. Už mně není tak špatně, můžu se hejbat. Vzaly jsme dárečky. Romčina studentská pečeť kupodivu týdenní cestování přežila vcelku a já jsem vyrobila 2 panenky z vlny a k tomu jsem přihodila 4 náramky z gumiček.
   U snídaně jsme se domlouvali rukama nohama. Nejpoužívanější slova byly „merci“ a „gut“, teda aspoň moje. Pán do nás valil německy a paní francouzsky a my nerozuměly ničemu. Pak nám teda podstrčili čaj, rohlíky a máslo, který vypadalo jako sýr, protože bylo úplně bílý. „Gut?“ zeptal se pán, „Gut,“ odpověděla jsem, a tak si šli sednout ke stolu do vedlejší místnosti, každej si rozložil jedny noviny a přes stůl si sdělovali zprávy. Říkala jsem Romči, že by si to pak mohli prohodit a sdělovat zase nazpátek. Na to už ale nebyl čas, protože jsme museli za chvilku jet. Nabalili nám s sebou čokoládu, lentilky i ten dobrej čaj z bobrů (na pytlíku byli namalovaní bobři), ke kterýmu jsem čuchala. =D Dokonce nám s sebou sbalili i celý koláč, co upekli. My jsme ho s sebou nechtěly, ale nevěděly jsme, jak to říct, tak nám ho dali.
   Naznaly jsme, že už je čas dát dárky zase jim. Na vysvětlování jsme neznaly slova. Naštěstí nám pán pomohl: „Prezent?“ „Jo, prezent!“ potvrdila jsem a vrazila jim to do ruky. Romča vysvětlovala, že je ta čokoláda Československá. Paní pak vytáhla z ozdobných pytlíků panenky a chtěla je postavit. Jenže to nešlo, tak jim roztřepila sukýnky a plácla je po hlavě. Se zděšeným pohledem jsem koukla na Romču, která se začala smát. Potom paní vytáhla náramky a všechny 4 si nasadila na ruku a začala se nakrucovat a prej říkala, že je to pěkný. Panenky posadili vedle obrázků vnoučat.
   Je 8:45 a vyrážíme na cestu k busu. Naši hostitelé nás pořád objímají a opusinkovávají. Sedáme s pánem do auta a máváme paní, která s námi už nejede. Dům mají krásnej i zevnitř.
   Je 9:00, dojeli jsme k busu, pán nám pomohl s báglama, opusinkoval nás, my řekli „merci“ a on pomalu odjel. 
    V busu jsme si sdělovali zážitky. Nebyly jsme jediný, kdo na tom byl tak zle. Pak někdo říkal: „Tak co jste jim dávali za dárky?“ kluci: „My jsme byli za národ alkoholiků, každej jim dal jednu flašku.“ „My zase 2 dostali,“ řekl další. My jsme slavnostně rozdaly koláč.
   Tentokrát už jsme jely doopravdy domů a jeli jsme 13 hodin. Po cestě jsme koukali na Pelíšky, který jsem poprvé viděla celý a Mama mia, pletli si copánky a Jožka mně chtěl uplést z vlasů tatar (neplést s tataráčkem! =D), ale potřeboval z nich udělat 8 prutů. Tak jsem rozdělala gumičkový náramek, co jsem měla na ruce a udělala jsem pomocí nich 8 pramenů vedoucích z jednoho culíku. Byl to dobrej plán, jenom to Jožkovi nešlo, protože to z vlasů prostě neumí. Řekl mně na to tohle: „Z hovna tatar neupleteš,“ tak jsem mu poděkovala. =D Nechtěl to ale jenom tak vzdát, tak předal žezlo Romči, říkal jí, jak to má dělat a ona pletla. Děsivě dopadl jak první, tak druhý pokus, ale ten druhý aspoň trochu držel pohromadě. Pak jsem s tím dokonce šla na německou benzínku, na jejímž záchodě jsme potkali český paní, který se nás hned ptaly, kdo jsme a odkud jedeme. Tak jsme jim to řekli a zjistili jsme, že jsou z Liberce a taktéž smíšený sbor a jedou taky z Francie. Jenom my jeli trochu dál. Bylo to bezva. Pak se mě Jožka zeptal: „Tys s tím tatarem šla ven?“ No proč ne. =D
   Dál jsme po cestě zpívali, hráli hry, Kuba nás učil vytleskávat rytmus a Jožka mě učil na kytaru. Moje štěrchací vajíčka měly úspěch velkej.
   Je asi 19:00, dojeli jsme do Prahy, kde jsme vyklopili Janu T. a poté, co jsme zase odjeli, od ní přišla SMS, že hromadu věcí nechala v busu. Prostě zmatená Jana. Taky po cestě Jožka konečně přišel na význam slova ňuchňavý. =)
   Je 22:00 a dojeli jsme na náměstí Republiky v Olomouci a chystáme se ještě navštívit Hoblinu (hospodu). Nakonec nás tam bylo asi 10, zpívali jsme, Dan hrál na ukulele a Janča Š. vytáhla housličky. Ty pak kolovaly, tudíž jsme poprvé viděli Hanku hrát na housle, zjistili, že Kuba to umí taky, že Týnka, ač je držela v ruce poprvé, u toho vypadá jak profík a já konečně zjistila, jak se na ně dá pěkně napoprvé zkazit Kočka leze dírou.
   Spát jsem šla pozdě a navíc jsem se rozhodla, že další týden nepůjdu do školy, protože se potřebuju uzdravit a dospat. Tak jsem v pondělí odpoledne jela dom.

 Mapy:

 Middelburg

 Kolem tohoto kanálu protínajícího Middelburg vejpůl, jsme chodili často.

 Až po příjezdu dom jsem si uvědomila, kde jsme vlastně byli. Na poloostrově.

 To, co jsem poprvé viděla jako moře z místa jménem Veere nebylo až tak širé moře, jak jsem si myslela.

 Brusel a detail na náměstí a radnici, pod kterou jsme 2x zpívali.

 Nancy

 Cesta z Nancy do Breitenbachu

Neuve-Église a Breitenbach

 Kde jsme byli

Bonus:

Zrcadlové emofotky

 Bruselské lampy

 Jožkova sekce

 Předveď čůrajícího chlapečka!

 Něco pěknýho

K nemoci, co nás během zájezdu kosila…
V úterý mně psali ze sboru, že a ta zimnice je spojená s kožní vyrážkou a mám s tím jít k doktorce. Přenáší se slinami a v busu pořád kolovalo pití a pili z toho všichni. Měla to taky, tak jsem s tím šla k doktorce. Postupně se to ztrácelo a pak už jsem byla zase v pohodě.

Další hlášky:
Jožka:
Co si pořád berete moje oči do huby?
Co se pořád obouváte do mých vlasů?
Jé, ryba, ale nemá oči, to bude treska!
Romča:
Dá se říct chrbát a holandským „ch“ a francouzským „r“?
(doma jsem si k tomu dodala: "A co teprve chrchel?")
Kuba:
KNNK – kdo nečůrá, není kamarád (narážka na Brusel)

Závěrem…
Byla to moje 2. cesta za hranice a už to pro mě byla výzva. Tohle jsem prostě nemohla odmítnout, ať už jsem na tom byla zdravotně jakkoli. Sama bych se nikdy nikam nedostala. Navíc mám lidi ze sboru ráda, takže jsem už při rozhodování věděla, že to bude stát za to. Zvláštní bylo, že i přes to, že jsme cestou do Holandska ujeli takovou dálku, což bylo na těch 18 hodinách jízdy, ze kterých jsem spala asi jednu, znát, pořádně jsem nepocítila, že jsme tak daleko. Pravda, učila jsem se platit eury, slyšela cizí jazyky, poznávala jiné zvyky, viděla moře, ale stejně jsem si pořád neuvědomovala, že jsem v cizí zemi. Vím, čím to bylo. Lidmi, které jsem měla kolem sebe, právě ty lidi, co znám a co mám ráda. To oni, ač možná nevědomky, dělali to, proč jsem se hlavně v Middleburgu cítila jako doma. 
Ve velkých městech jako byl Brusel a Nancy to bylo ale jiný, tam jsem se doma opravdu necítila, ale lidi ze sboru mně dělali oporu. Vsadím se, že kdybych tam nikoho neznala, viděla bych to úplně jinak. 
Když jsme se potom vrátili domů, v hospodě dostala Romča, která je Slovenka, SMS od své maminky: „Vítej doma. Skoro.“ Řekla jsem jí na to, že s námi je doma všude. A přitom jsem si uvědomila jednu důležitou věc. Domov nedělá místo, ale lidi, kteří s vámi to místo sdílí. Kterékoli místo.