Ve škole nám oznámili, že nám odpadá poslední hodina. Všichni jsme
se radovali. "Jupí, pojedu ve 12 a v 1 budu doma," říkala jsem si. Před
odjezdem jsem šla ještě na oběd a všimla si, že sněží. Zaradovala jsem
se a říkám spolužačce: "Vsaď se, že toho sněhuláka ještě letos
postavím!" =D
Po obědě jsem sedla do busu na přestup. Ještě jsme
ani nedojeli na zastávku pod Ludíkov a už jsme stáli. Co se před námi
dělo, nikdo neděvěl, ale všichni koukali z oken. Asi 10 min. jsme čekali
a mezitím se šel řidič podívat ven. Když přišel, nevím, jestli něco
řekl, ale děcka z Ludíkova se pakovaly, že půjdou pěšky. Tak jsme se se
spolužačkou Markétou taky rozhodly to risknout.
Když jsme vylezly
ven, zmocnil se nás ohromující pohled. Před námi stálo několik aut a
kamionů. Vše to způsobily 2 kamiony, které se na kluzké (zkoušela jsem)
silnici potkaly. Nevím, jak řidiči zabrzdili, ale kdyby popojeli jseště
kousek, minimálně si navzájem urazí zrcátka. Nad tím, co by se mohlo
stát dál, raději přemýšlet nebudu, jenom vím, že po pravé straně ze
spodu je hluboký příkop, který často takovéto kamiony i neplánovaně
navštěvují.
Zespodu - tam někde pod kamiony je náš bus...
Když jsme přišly k zastávce pod Ludíkovem, zjistily
jsme, že kamiony a auta, co původně chtěly jet ze Žďárné do Boskovic
zase tvoří kolonu z druhé strany. Netušíc, jestli vůbec ten autobus, co
na nás měl čekat, dojel nebo ne, jsme se s Markétou vydaly na cestu.
Nahoru směrem na Žďárnou. A prst k tomu!
Došly jsme do Ludíkova a pak do Němčic. Pocestě na těch rovných pláních
foukal silný vítr a vločky nás silně bily do obličeje a do očí. V
Němčicích jsme pak odbočily na zkratku do lesa, kde byl kromě sněhu i
led, takže jsem sebou dokonce 2x flákla o zem. Šly jsme asi hodinu a půl v
husté chumelenici a větru. Příjemná procházka. Doma mě ometli a dali mi
najíst.
Kdyby se to stalo aspoň ráno, když jedu do školy. To by mně nevadilo tolik, jako když jedu z ní. =)